Vesmírné poselství

Jednoho dne ji přišly jakési myšlenky,

nevěděla odkud, proč a jak.

Jen vzala tužku z malé kabelky

a vše na papír začala si psát.

Byly to zvláštní věty,

z některých šla i hrůza.

Však ona zavnímala ty pavědy,

a to, že vládne nám lůza.

Kolikrát se sama zastavila

a říkala si, kdo jí to poslal.

Ta báseň ji samotnou ohromila,

jako by to člověk odněkud jen opsal.

Podvědomě všechno vnímá,

ale zdráhá si to přiznat.

Radši si říká "koho to zajímá?"

jak v sobě má se vyznat.

Možná cítí volání své duše,

a potřebovala to rozuzlit.

Ráďa řekla "už vystřel ze své kuše,

a koukej ostatní probudit".

To Arcturus se Spicou upekli,

sedli si do jejího lunárního uzlu.

A jelikož to v den zrození platí navěky,

tak si snad už řekne "začít můžu".

Tak chtěla za to Radušce poděkovat,

neboť si to víc než zaslouží.

Umí lidi se svou duší propojovat,

skrze hvězdy nad velkou modrou louží.

V jemnosti předává co Vesmír jí říká,

mnoha lidem co ji "náhodně" potkali.

Ona sama se z běžnosti vymyká,

neboť mnohé dary ji hvězdy vetkaly.

Možná byly kdysi dávno sestry,

je tam jistá linka.

Šeptají na 27. stupni Ascendenty,

že to nemusí být mýlka.

Její texty může dát číst komu chce,

Arcturus stál při jejím nádechu na nohou.

Osloví totiž jen, když budou psány od srdce,

tak snad uškodit nemohou. 

                   - DJe -